Vyšší level Ústavního soudu a nahost české politiky

Ústavní soud je sbor, který politiky prostě musí dráždit. Jeho jednání je podle přísných pravidel. Soudci nejezdí na jachty do Toskánska, ani nejsou křišťálově čistí a nazí na karikaturách také nefigurují. Ústavní soud je úplně jiná kategorie než na jakou jsou zvyklí čeští politici. A já dodávám, že je na načase, aby se změnili politici, nikoliv Ústavní soud. 

Obvykle mě všechna tzv. "mainstreamová" témata míjejí. Nemám v oblibě být v pořadí „stomiliontý bloger“, který komentuje senzační zprávu dne, která všemi třese a všichni mají potřebu podělit se s národem o svůj komentář a pohled na danou událost. Dneska však musím udělat výjimku. Protože Ústavní soud rozhodl.

Už to samo o sobě svědčí o něčem mimořádném, protože rozhodl někdo, proti jehož rozhodnutí není odvolání a je tedy naprosto nezvratné a je možné ho jenom respektovat, respektovat s despektem a nebo respektovat s nadšením. Já jsem příznivec té varianty třetí. Jsem rád, že Ústavní soud rozhodl tak, jak rozhodl.

A to nikolivěk z právního hlediska. Musím se bez mučení přiznat, že ač jsem celé dnešní jednání sledoval, chápal jsem z něho jenom slova místopředsedy Sněmovny Zaorálka, protože jako jediný - neprávník - nemluvil právnickou mluvou. Mluvil jako politik. Mluvil jako politik - dítě - kterému někdo, jemuž to nemůže vrátit, rozdupal hrad z písku. Nebo to byl vzdušný zámek? Je to jedno.

Každopádně podstatné je jedno. Politika dneska, 10. září 2009, dostala pořádně přes prsty. A právě pro tento moment jsem za toto rozhodnutí rád. Jsem rád za to, že v této zemi, kde se naprosto vytratil jakýkoliv respekt k autoritám a vlastně k čemukoliv, se ukázal někdo, kdo řekl, že takto to dál nejde. 

Víte, Ústavní soud je ze své podstaty něco, co politiky musí dráždit. Je to sbor, který je neodvolatelný, sbor jehož rozhodnutí nelze nijak napadnout, sbor, jehož jednání je svázáno přísnými pravidly a je to sbor, jehož členové nejezdí na dovolenou do Toskánska, nejsou označováni za lidské zrůdy a nejsou vyobrazováni nazí v karikaturách. Tedy je sbor naprosto se vymykající společensko-politickému životu v České republice. Ústavní soud je úplně v jiné dimenzi než v jaké se pohybují politici a politické sbory v této zemi.

A v tom já vidím potíž. Respektive český politik v tom musí vidět potíž. Ten český politik, který je zvyklý na to, že rozhodnutí jeho sboru se jednoduše zpochybní jakože blbě stisknutím tlačítkem. Politické sbory v České republice nemají téměř žádná pravidla pro svá jednání a když mají, tak se prostě a jednoduše nerespektují, nebo se obcházejí, nebo se zkrátka změní tak, aby vyhovovala. A vůbec kultura jednání? Kdeže... Hulvátství, urážky, vulgarity, vypínání mikrofonů atd. atd. V tom žijí politici. Když proto Ústavní soud předvede svou eleganci jednání a nadhled, jsou zaskočeni a jaksi se v tom neumějí pohybovat, což jasně předvedl Zaorálek, když při každé své odpovědi už už chtěl nějakého soudce osočit nějakým tím „sněmovním žblechtem“ nebo poslat na léčení do Bohnic. Ovšem to možné není a proto politici Ústavní soud nechápou a neznají.

No a to by to nebyli ani čeští politici, aby se do této pro ně nepochopitelně jasné, čisté a respektované instituce, nezačali ihned trefovat. Prostě jsou na to tak nějak zvyklí, že když se jim nelíbí rozhodnutí např. prezidenta, tak ten je nazván staříkem, senilním dědulou a narcistním egoistou. Předseda Paroubek už chce osekávat pravomoci Ústavního soudu. A zcela naivně a hloupě tvrdí, že Ústavní soud upřel lidu této země jeho práva a svrchovanou moc ve státě. Ústavní soud nic takového neudělal, nikoho neomezil a nikomu nic neupřel. A ohánění se tím, že politici chtějí všechnu moc ponechat lidu jsou, známe svoje lidi, zcela směšné. Politikům nejde, aspoň některým, o zachování svrchovanosti lidu a jeho moci, ale jenom o vlastní moc a možnost vládnout.  Co k tomu dodat? Že politici prostě nechápu to, co chtěl tímto rozhodnutím soud říct jak politikům, tak veřejnosti.

Jak to chápu já? Myslím, že Ústavní soudci chtěli svým rozhodnutím říct následující: takto hrát nelze. Vážení politici, ještě jsme tady my, soudci Ústavního soudu, kteří musíme chránit Ústavu ČR. A musíme se řídit PLATNOU Ústavou České republiky. Protože je to první zákon, kterým se musíte řídit i vy. I vy se musíte řídit Ústavou tak, jak je dnes napsána. Tudíž vám nenáleží si Ústavu měnit tak, jak vám to vyhovuje jenom proto, že se neumíte, nebo nechcete dohodnout a máte k této změně pravomoc. To je přece popření základů právního státu, tedy že zákony platí pro všechny bez rozdílu. Takže, politici, takto ne.

A já bych k tomu chtěl dodat případ ad absurdum: Ústava a její dikce politikům nevyhovuje, mají pravomoc změnit ji tak, aby jim vyhovovala, udělají to tedy. Pak se najednou zjistí, že je i jiný, další zákon - je jedno jaký - který politikům nevyhovuje. Politik je zákonodárce a má tedy pravomoc tento zákon změnit. Změní si ho tak, aby mu vyhovoval. Je to absurdní? Není. Zákonodárce nemá pravomoc změnit zákon proto, že nevyhovuje aktuální politické situaci a (ne)náladě. Takový postup Ústavní soud zcela správně zarazil.

Tudíž z toho všeho plyne následující: Ústavní soud je jediná, opravdu jediná instituce, která je respektovaná. Nikdy jsem nezaznamenal jakýkoliv případ korupce, předpojatosti, nezákonnosti, nikdy nezažil jakoukoliv aférku a proto je tak zásadní instituce v této zemi. A pokud tato instituce promluví, všichni by měli zavřít ústa a toto rozhodnutí respektovat a nevymýšlet, jak tuto instituci omezit, ztrestat, polepšit. Politická reprezentace se ohání veřejným zájme, touhou po volbách, mocí v rukou lidu. Ale jsou to oni, kdo s touto mocí zacházejí a je to právě jejich touha po moci, která je přivedla až před Ústavní soud. Tento soud jim řekl, že takto šíleně spěchat k nové čtyřleté pravomoci vládnout, není správné. Respektujme proto soudní rozhodnutí a jednou provždy už chtějme od politiků, aby je také respektovali. Oslavit  totiž 20. výročí demokracie v této zemi bojem politiků s Ústavním soudem – pojistkou proti návratu totality by bylo tragické.